Zajímá vás, jak to vypadá v zákulisí televize? Jak se připravujeme na přenos? Jaká je to námaha? Tak neváhejte a čtěte dál! Na konci je malý bonus, o který se postaral Karlík.
Obvykle to všechno začne den před vysíláním. Vždy se domluvíme, kde nás má Karlík nabrat, nebo kde se prostě potkáme. Když už se dostaneme na místo domluveného noclehu (obvykle hasičská stanice v blízkosti závodů) tak si popovídáme s tamějšími hasiči. Někdy se stává, že se nějakou delší dobu s kolegy nevidíme, a proto si z pravidla pokecáme a debatujeme, co nejdéle to jde (ach ta rána). Ano, po dlouhém povídání většinou následuje (někdy i ne) spánek. Rána bývají těžká, ale o to jsou lepší, že vstáváme pro něco, co nás baví. Prakticky vždy přespáváme v místě konání, takže stačí, když vstáváme tři hodiny před začátkem soutěže.
Po příjezdu na dané místo, si rozdělíme práci. Kameramani si nachystají své potřebné věci. To máme: šedesát metrů elektriky, šedesát metrů kabelu SDI, stativ, převodník, kameru a to si vynásobte minimálně třemi kamerami. Možná se vám to zdá jako procházka růžovým sadem, ale když je průtrž mračen a prší vám za krk… Ale jak říkám, děláme, co nás baví ☺
Nejdůležitější pro přenos je, mít stabilní připojení k internetu. To zpravidla zaměstná našeho „ajťáka“ aby vše fungovalo jak má. Ale není to jenom internet, jsou to i další věci. Musí nastavit celý přenos a hlavně si v hlavě rozmyslet jak to má v plánu střihat, tak abyste měli co nejlepší náhled na danou soutěž. Za nepříznivého počasí bývá natáčení složitější, když prší, tak jsme promoklí na kost. Naopak když je vedro, tak se domů vracíme klidně i s popáleninami od slunce.
Při velké soutěži jako je třeba mistrovství republiky, které trvá tři dny, řekne náš moderátor tolik slov, že by to bohatě zaplnilo povídkovou knížku. A takhle nějak fungujeme průměrně 10 hodin denně. Samozřejmě, když je to extraliga, MČR jak dospělých tak dětí, jsme tu po celou dobu soutěže.
No a po ukončení závodu, končíme také my. Takže to co jsme si nachystali, si musíme i sbalit. Ale zpravidla to jde rychle, každý je už unavený a těší se domů. Ano, chvílemi je to namáhavé, ale jsme rádi, že jste s námi. Pomalu se blížíme k čtyřem tisícům odběratelům na YouTube, na Facebooku jsme již přesáhli hranici čtrnácti tisíc fanoušků a průměrná sledovanost přenosů je kolem 8 tisíc shlédnutí. Moc vám za to děkujeme a vážíme si vaší přízně.
Zeptal jsem se Karla na dvě otázky.
Jak je těžké celý přenos zorganizovat tak, aby všechno bylo jak má a nenastaly žádné potíže?
Těžké to je docela dost … Pořád je tam spousta různých věcí, které na sebe navazují a jedna bez druhé nefunguje. Bohužel nejsme třeba v situaci ČT, kde mají na všechno stotisícové rozpočty a mohou si dovolit před kontrolu a testování všeho na místě několik dní před přenosem. My musíme spoléhat na to, že to, co si s pořadatelem dohodneme, bude dodrženo.
Bohužel kolikrát se stane, že jsme několikrát ujištění o tom, že je všechno OK a po příjezdu na místo zjistíme, že buď na nás zapomněli se zajištěním noclehu, nebo internet sice zařídili, ale není dost silný hlavně na UPLOAD, který je pro nás nejdůležitější. Potrápit dokáže i elektrika, na kterou je s oblibou napojené zařízení, které rádo vyhazuje pojistky.
Většinu akcí táhneme maximálně v pěti lidech, takže každý musí být „multifunkční“ a pokud možno nahraditelný a to platí i o použité technice. V tomhle počtu si musí umět většinou každý poradit při problémech sám, protože ostatní musí řešit zase svoje věci. Kameramani běžně řeší výpadky signálu, kvůli pošlapaným nebo přejetým kabelům, vytrženým koncovkám, vodu z kamer při dešti, nebo kvůli prasklým hadicím. Komentátoři jsou zároveň i zvukaři a hlídají různé brumy, šumy, pískání, nebo i taky to, že se někdo omylem postaví k ruchovým mikrofonům a jeho rozhovor jde přes něj do vysílání. Grafici se zase mohou zbláznit, když je pět minut před startem a ještě nemají startovní listiny od pořadatelů, nebo se startovní pořadí během závodu několikrát změní a třeba nám to nikdo ani nedá vědět. Nejhůř je na tom asi střihač, který většinou bývá i IT technikem a ten kromě toho, že připravuje výsledný signál divákům, tak ještě řeší různé výpadky internetu, nebo jeho slábnutí a taky podněty od diváků, kteří občas na nějaký problém upozorní v diskuzích na facebooku. Nikdo není neomylný a občas nám něco unikne, tak jsme rádi, když nás na to někdo upozorní. Většinou ale stačí jednou, protože se na to snažíme hned reagovat, takže když už někdo napíše po desáté, že nám nejde zvuk, tak to už pak člověka spíše zdržuje, protože většinou ten problém zrovna řeší a závody se kvůli nám nezastaví.
Zkus nám popsat Tvůj nejpikantnější přenos? Myslím tím, kdy jste měli nějaký problém, který byl opravdovým oříškem.
V každé sezóně je takových několik a těžko vybrat ten TOP ☺ Většinou když se daří, tak se daří. Super je to, že běžný divák tohle skoro nikdy nezaznamená a přestože všichni jsme zaměstnaní řešením nenadálé situace, tak přenos většinou jede dál.
Z těch posledních věcí mi utkvělo mistrovství ČR v Trutnově, kde jsme dělali souběžně s hlavním přenosem ještě i přenos ze stovek žen. Ráno jsme přišli na stadion dvě hodiny před začátkem a zjistili, že není připravený dohodnutý stan pro vybudování režie tohoto přenosu. Hned jsme to začali řešit, ale těžko něco vyřešíš, když šéf technické čety ještě není na stadionu a technická četa bez jeho povelu nemůže dělat nic. Navíc od rána pršelo a to docela dost. Takže kamery zabalit do igelitu, kameramani do pláštěnek…. Když už byl opravdu jen tak tak hraniční čas ještě něco zachránit, tak jsme se rozhodli jednat na vlastní pěst a vybudovat si režii pod přístřeškem u časomíry. Kluci naštěstí byli tak ochotní, že nás tam nechali, i když jsme jim zabrali jeden stůl a lavičku. Titulky se tam ani dělat nedaly, protože na další dva počítače nebylo místo, tak alespoň ať jede obraz a zvuk. Všechnu starost o informace na sebe musí tedy vzít komentátor, takže žádné průpovídky, zajímavosti, rozhovory, ale hlavně hlásit jména, časy, pořadí… Bohužel z tohoto místa nebylo vidět ani na dráhu ani na časomíru, takže komentátor (já) jsem byl odkázaný pouze na to, co zabírala kamera a když jsem chtěl vidět čas, tak jsem zase musel pootevřenými dveřmi koukat do kabiny časoměřičů. Ovšem to jsem zase neviděl, co se děje na dráze. A tak v okamžiku, kdy Lenka Tomandlová dala krásný rozdělovač a štrádovala si to do cíle, tak já už jsem na monitor nekoukal a raději nakukoval do kabiny k časoměřičům, jestli to bude „sedmnáctka“ a hlásil divákům, jak si Lenka běží pro krásný čas a určitě i pro vedení v závodě. Ovšem, když se čísílka na displeji přehoupnuly přes 19, bylo mi to divné, tak jsem zase vycouval od časoměřičů a přes rameno koukal na monitor, jak chuděrka Lenka leží rozplácnutá metr před cílovou čárou, protože zatímco já jsem hypnotizoval časomíru a rozplýval se nad jejím výkonem, tak diváci koukali na to, jak ona škobrtla o hadici a do cíle proklouzala po břiše s odřenýma rukama a kolenama. Já o tom samozřejmě nevěděl, protože ani opakovačky se nedaly dělat, a co se vlastně stalo, jsem zjistil až během přestávkového rozhovoru.
Zažil jsem také střídání dvou štábů během jednoho přenosu, kde se během plného vysílání vyměnila komplet celá sestava kamer, kabeláže, zvuku, mikrofonů a lidí, protože původní štáb musel neplánovaně a narychlo odjet domů. Také zde si běžný divák vůbec ničeho nevšimnul ☺
Děkuji za zodpovězení otázek.
Adam Mráček