Dnešní pokračování rozhovorů se závodníky bude tak trochu jiné. Vahid Kazakbaev se tak rozepsal, že asi ani není potřeba do toho vstupovat otázkami. Jen dodejme, že Vahid je dvojnásobný mistr Kazachstánu na stovce, a s reprezentačním týmem dvojnásobný mistr světa v požárním útoku. Jeho osobáky jsou 16,02 a 14,10. Narodil se ve městě Čimkent a pracuje u ministerstva pro mimořádné situace jako hasič-záchranář. Ale teď už předávám slovo Vahidovi…

K požárnímu sportu jsem se dostal někdy v deváté třídě základní školy. Chtěl jsem se věnovat nějakému sportu. Jako všichni rodiče i ti moji chtěli, abych se jen tak neflákal po ulici a dělal něco užitečného ve svém volném čase. Tak mě máma poslala za svým bývalým spolužákem a řekla mi, že on je teď trenér, ale že neví čeho. Tak že se mám za ním jet podívat a třeba se mi to prý zalíbí. A to byl můj start do požárního sportu. Že se tomu budu dál věnovat a že to jednou bude moje zaměstnání, to jsem tehdy netušil. Ale žádná cesta není přímá. Tenkrát jsem to vydržel asi tři měsíce a nechal jsem toho. Ani nevím tenkrát proč. Ale začátkem roku 2011 k velkému údivu všech jsem se k tomu vrátil a za dva měsíce už jsem startoval na svých prvních závodech v Astaně. Člověk někdy přemýšlí, co by bylo, kdyby nebylo a nakonec se všechno zamotá a dopadne to stejně tak jak má. Takže to byly moje začátky.

Jinak kromě požárního sportu jsem se taky věnoval gymnastice, šermu, zápasu, fotbalu a ani nevím čemu všemu. Bavilo mě všechno, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Je to jako když zasadíš sazeničky na různá místa v sadu a čekáš která se ujme. A nakonec ta jedna, na kterou nejvíc svítí slunce zapustí hluboko kořeny a vyroste z ní velký silný strom. A tak to bylo i se mnou. Musel jsem vyzkoušet všechno, abych zůstal u toho, co je mojemu srdci nejbližší. Zamiloval jsem si požární sport kvůli jeho neobyčejnosti, výškám, rychlosti, žebříkům a hadicím. Chci být lepším a lepším a svoje výsledky vidět na tabuli výš a výš. Mám své cíle za kterými jdu krok za krokem na každém tréninku.

Momentálně se usilovně věnuju přípravě na sezónu 2017. Každý den trénuju dvoufázově jak silové věci, tak techniku. Důležitá je taky psychologická příprava, protože jakkoliv může být člověk dobře fyzicky připravený, tak když to nedokáže potom prodat, je to k ničemu.

Za nedlouho mě čeká zimní mistrovství Kazachstánu ve dvojboji, které proběhne v Astaně. A pak už začne příprava na Pohár federace Kazachstánu. Je to takový ostrý a pro mě důležitý start do sezóny 2017. Pak už začátkem léta přijdou naše oblastní postupová kola a první mezinárodní starty. A samozřejmě potom mistrovství světa. To je nejvyšší cíl, kvůli kterému sportovci dřou celý rok, aby se mohli porovnat s nejlepšími světovými závodníky. S tím určitě budete souhlasit

Těm kdo se požárnímu sportu věnují bych chtěl vzkázat..Když běžíte a prohráváte, musíte běžet rychleji. A ne sedět a dumat jak rychle by jste chtěli běžet příště. Budete běhat tak rychle, jak moc budete trénovat. Pokud jste mladí a chcete vítězit, tak musíte pracovat jako vítězové. To není o řečech, je to o práci. Když vám bude někdo říkat, že něco nedokážete, tak se pokuste udělat nemožné možným a dokažte, že na to máte. Jinak to nemá cenu a jděte od toho.

Požární sport je zvláštní. Je tam tolik technických věcí, které se dají pokazit nebo naopak zdokonalit a přizpůsobit každému tak, že i malý může porazit velkého, slabý silného a amatér profesionála. Někde ubrat pár setinek, něco zvládnout jinak, to je základ. A dokázat ne druhým, ale hlavně sobě, že každý trénink, který jsem tomu věnoval, měl smysl. Musí to být jak droga, bez které nemůžeš žít. Musíš se těšit na rozdělovač, na hadice, na žebřík prostě na všechno a nikdy jinak.

Do roku 2017 přeju všem, aby na výsledkových tabulích viděli u svého jména takové časy o kterých se jim už dlouhou dobu sní a kvůli kterým každý den trénují. Buďte vítězové.

Děkuji

Karel Švéda

Na přelomu roku jsme si také popovídali s Dagmarou Lukaszewskou. Dagmara má několik medailí ze Svitav, kde s družstvem dorostenek Polska zvítězila ve štafetě a v požárním útoku získala stříbro.

Ahoj Dagmaro, jak se žije v Toruni?

Ale dobře Zrovna jsem ve škole. Studuju na Univerzitě M. Kopernika v Toruni obor kosmetická chemie. Jinak se taky nenudím, místo praxe si chodím přivydělávat do obchodu s kosmetikou.

A co trénink?

Momentálně netrénujeme. Máme to tady těžké. Jsme jediné družstvo děvčat, které se požárnímu sportu v Polsku věnuje. Rády by jsme trénovaly, ale moc podporu nemáme. Ale naši trenéři se s tím snaží něco udělat, tak uvidíme…

Jak jste se tedy k tomuhle sportu dostaly?

Většinou jsme dělaly atletiku a jednou za mnou přišel tátův kamarád, jestli bych to nechtěla zkusit. Nikdy jsem o tom neslyšela, zdálo se mi to jako bláznivý nápad..To bylo v roce 2013

Ale tak nakonec jsi to zkusila…

Ano, zkusila. Začala jsem trénovat a na stovce jsem se dostala na 17,31 a na věži 7,88. Nejvíc to bylo ve Svitavách. Byl to náš první závod a hned několik získaných medailí. To byla motivace pokračovat v tom dál.

Co se ti na tom zalíbilo?

Je to speciální sport. Žádný jiný takový není. Pokračovala jsem dál i s atletikou, ale tohle je něco specifického.

Jaké máš přání do roku 2017?

Chtěla bych, aby to všechno dobře dopadlo a my se mohli požárnímu sportu věnovat dál

A nějaký vzkaz pro fanoušky do Čech?

Buďte šťastní, že se tomu krásnému sportu můžete věnovat a taky že máte tak skvělé všechny reprezentační družstva.

Díky za rozhovor a těším se na setkání během závodů

Karel Švéda