Malý postavou, velký svým závodnickým srdcem. Na stovce už vyhrál X-flame pohár, Český pohár jak v dorostu, tak v mužích. Letos svoje vítězství obhájil, zvítězil na dorosteneckém MČR a dokonce byl i ve finále stovky MČR mezi muži. Třešničkou na dortu byl ale titul mistra světa v Ostravě – ovšem na věži. Řeč je o Danielu Klvaňovi z Oznice.

Danku, hned na začátku se tě zeptám. Jak ses dostal k požárnímu sportu?
Přivedli mě k němu kamarádi, se kterými jsem strávil šest let v mládežnických kategoriích a s některými jsem dále pokračoval i v dorostencích.

Pamatuješ si ještě na svojí první šedesátku?
No, moc už si ji nepamatuji, abych se přiznal, ale vím, že to bylo v Olomouci v roce 2007. Běžel jsem tam za přípravku a obsadil asi 26. místo.

Jak probíhaly Tvoje tréninky dříve a jak dnes?
Dříve, když jsem závodil za mladší žáky, tak jsme trénovali vždy alespoň dva dny v týdnu a o víkendech jsme jezdili na závody. S příchodem do starších jsme trénovali už víckrát do týdne. Většinou se trénovalo pořád to samé jako u mladších žáků a to šedesátky, útoky a štafety dvojic. Od roku 2012 si mě trenéři vybrali do dorostenecké reprezentace a ty tréninky se začaly hodně měnit. Začínal jsem více trénovat stovky a výstup na cvičnou věž, takže jsem kloubil tréninky reprezentace a starších žáků. Postupem času toho bývalo víc a víc, ale nikdy jsem neodmítl běžet za starší žáky, když jsem mohl, protože běžet za svoje SDH a reprezentovat ho je pro mne velká čest a je to nejvíc jak se tomu sboru můžete za to vše, co pro vás dělají a za tu práci, odvděčit. A teď trénuji skoro jako každý sportovec co je členem reprezentace. Nyní je to zimní příprava, běhání, a když je dobré počasí, tak co nejvíc věže. Na jaře se vrhnu na stovky a dále začnou zase nácviky kolektivních disciplín jako jsou štafety a útoky mužů.

Co bylo pro tebe cílem ve tvých začátcích?
Jako malý jsem asi moc cílů neměl. Postupem času, když jsem byl starší, tak to byla vidina postupu na mistrovství republiky dětí a dostat se do reprezentace dorostu a poté i  mistrovství České republiky dorostu. V reprezentaci to byla určitě účast na mistrovství světa a chtěl jsem se pořád zdokonalovat. To by bez trenérů z reprezentace a mého sboru nešlo, takže za to jim patří velké díky.

Letos přestupuješ do mužské kategorie. Bude to pro tebe velký rozdíl?
Určitě bude větší konkurence a budu v kategorii s těmi nejlepšími muži v republice. Jsem rád, že jsem se dostal do reprezentace mužů, kde se můžu od těch nejlepších učit a budu rád, když mi ukážou, kde dělám ty největší chyby a pomůžou mi je odstranit.

Dal sis do nového roku nějaké předsevzetí?
Ano, jedno mám a to, že můj cíl není byt lepší než kdokoliv jiný, ale být lepší než jsem já sám nyní.

Každý fanoušek požárního sportu ví, že jsi jako první starší dorostenec z Čech získal zlatou medaili na věži. Zkus čtenářům popsat, jaký to byl pocit, ale i jak se ti líbila atmosféra na Černé louce a jak vypadala oslava titulu.
Pocit to byl nepopsatelný. Jsem moc rád, že jsem ho mohl prožít společně s kluky, když jsem se stal mistrem světa a sešel dolů z věže a viděl je tam jak tam na mě čekají a společně jsem oslavovali. To pro mě byla asi ta nejkrásnější chvíle v životě a přál bych to každému, kdo dělá požární sport. Atmosféra byla úžasná a to jen díky našim skvělým fanouškům, kteří nás do Ostravy přijeli podpořit a hnali nás za lepšími výkony. A k oslavám. Trošku se oslavovalo v autobuse a cestou na ubytování. Poté ještě chvilinku na večerním pokecu, který jsme mívali každý večer. Nejvíc se slavilo poslední den mistrovství. Měli jsme po věžích ještě tři důležité dny, tak jsme to nechali na poslední den.

Na závěr bych se tě chtěl zeptat. Co bys poradil mladým závodníkům?

Určitě ať to nikdy nevzdávají a jdou si tvrdě za svým snem. Ať se požárním sportem baví a užívají si všechny ty krásné chvíle, které prožijí se svými týmy, kamarády a všemi lidmi, kteří se požárním sportem baví.

Děkujeme

Adam Mráček

Během zimní přestávky jsme oslovili některé závodníky, kteří zaznamenali úspěchy na mezinárodní scéně v dorostenecké kategorii. Dnes ale o nich moc není slyšet. Jak se mají? Co dělají? Zjistíte v následujících rozhovorech.

Proč jsi skončil s požárním sportem?

S požárním sportem jsem skončil z důvodu studia na vysoké škole. Chodím na vysokou školu do Prahy a trávím zde spoustu času, a tím se mi změnil celý životní styl a na požární sport najednou nebyl čas. Později trochu chyběla i potřebná motivace k tréninku.

 

Jakého úspěchu si nejvíce vážíš?
Za největší úspěch považuji zisk titulu mistra světa na 100m s překážkami na MS 2013 v Podolsku. A také celkové vítězství v družstvech naší reprezentace na zmiňovaném mistrovství světa.

Je něco co tě mrzí, že nezávodíš?
Ze všeho nejvíce mě mrzí to, že se už nesetkávám tak často s kamarády, které jsem dříve poznal když jsem jezdil po celé republice po závodech.

 

Uvažoval jsi o návratu?
O návratu jsem uvažoval už několikrát. Hlavní roli, ale  stále hraje škola, kde mi zbývají ještě necelé 2 roky na magisterském studiu. A právě poté až dokončím školu jsem měl v plánu, že se k požárnímu sportu opět vrátím.

Jak jsi přišel na PS?
K požárnímu sportu mě v dětství přivedli rodiče. Hlavně táta, který je také dobrovolným hasičem. Maximálně se mi věnoval, absolvoval se mnou vždy zimní přípravu, jezdil se mnou na závody a poskytl mi podmínky k trénování jako nikdo jiný. Mimo jiné mi na zahradě nechal postavit i cvičnou věž.

 

Jaké máš vzpomínky?
Vzpomínky mám z větší části dobré. Během těch několika let, co jsem byl v reprezentaci jsem poznal spoustu dobrých kamarádů z celé republiky. Velmi rád vzpomínám na závodění s hasiči z Bludova a s týmem reprezentace. Také mám i špatné vzpomínky a to z mých zranění, která mě provázela. Kvůli zranění jsem bohužel přišel i o MS v Petrohradu.

Co se ti stalo?
Týden před mistrovstvím světa jsem na závodech špatně došlápl při seskoku z bariéry a byl z toho těžký výron v kotníku.

 

Sportuješ?
Ano pořád aktivně sportuji. Jezdím na kole, stále běhám, hraju tenis a badminton, zvlášť badminton mě teď hodně nadchl a chodím ho hrát poměrně často.

Co děláš teď?
Jak už jsem zmiňoval ještě studuji a také pracuji v jedné z tátových firem, která vyrábí věci pro požární sport ať už jsou to kladiny, bariéry a nebo hadice, které mám na starosti. Takže s požárním sportem jsem zas tak neskončil, i když se mu teď věnuji z jiné strany. A když vidím na nějakých závodech sportovce, kteří mají naše hadice, mám z toho vždy upřímnou radost.

Děkujeme za rozhovor